Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel.

Každý rok je v polských domovech v důsledku násilí zabito 20–40 dětí. Jako by ze školy každý rok zmizela jedna třída!

Kacper, žil 3 roky. Klaudie, žila 5 let. Leon, žil 4 roky. Eliza, žila 5 let. Marcel, žil 2 roky. Nikodem, žil 3 roky. Zuzia, žila 3 roky. Kamilek, žil 8 let. Michal, žil 6 let. Oskar, žil 4 roky. Zemřeli rukou matek, otců, opatrovníků. Dospělí.

To jsou neviditelní a neslyšení hrdinové reportáže Magdy a Piotra. Jen několik z tisíců dětí, které se staly obětí násilí ve svých domovech. To je samozřejmě jen část údajů o násilí, které si získalo pozornost médií. Většina dětí trpí v tichosti.

Autoři ve své zprávě dávají hlas i odborníkům a specialistům, kteří se případy násilí na dětech denně zabývají. Z jejich rozhovorů vyplývá vzorec fungování, který vede k tragédii.

Nedostatek kompetencí, chudoba, poruchy, závislosti, traumata z dětství. K tomu neúčinné předpisy, nedbalost ze strany úředníků, sociálních pracovníků a služeb, které mají povinnost děti chránit.

Opakující se a schematická povaha případů nám umožňuje předvídat pohyb. A je jen na nás, zda to zvládneme.

Zpráva Magdy a Piotra je důležitým hlasem v diskusi o násilí.

Týrané děti nikdy nezapomenou, co se stalo. Trauma se vrací, tělo si pamatuje. Navždy.

"Kamil několikrát utekl z domova. Policie: nic zlého se nestalo. Kamil nedostal požadovanou lékařskou péči. Rodinný soud: nic špatného se nestalo. Kamil šel do školy s nedoléčenou, zlomenou rukou a dalšími zraněními v obličeji. Škola: nic zlého se nedělo Kamil byl neustále mlácen a pálen cigaretami: nic zlého se nestalo dům, kde bydlela jeho matka, její manžel, strýc, teta a další děti Rodina: Kamil zemřel 8. května 2023.“